MENU


 737 810 265    info@nosenideti.cz

Má nosící historie - 4

25. 03. 2012
Zkušenosti a zážitky

Příběh o tom, jak se začínalo v Čechách nosit před 8 lety. O tom, jak mít odvahu vyšlapat si vlastní cestu a o tom, že i přes složité začátky se umění vázat a nosit miminko může vyplatit...

Má nosící historie
příběh čtvrtý

Svět je přece malý a o náhody v něm není nouze

O nošení dětí jsem nevěděla nic, vlastně mě vše okolo mateřství zdaleka míjelo, až na mé neurčité představy a sny o tom, jak se dříve, či později stanu velmi ráda několikanásobnou matkou.

Tehdy se psal rok 2002, mě bylo 21 let.
V té době si mě našel můj životní partner a zavedl mě na jedno místo v Čechách, kde jsem ji spatřila - ženu, která měla miminko tak krásně schoulené u sebe - v šátku, což jsem tehdy samozřejmě nevěděla, stejně jako jsem neznala pojem klokanka. Najednou jsem ale věděla, že ve svých snech o mateřství jsem právě taková, jako ona.

Jako bych se probudila, stačil jediný pohled, abych zavrhla léta vídaný a vžitý standart mimika v kočárku. Ona maminka navíc říkala, že kočárek vůbec nepotřebuje! Byla to prostě láska na první pohled, věděla jsem, že až někdy budu mít miminko, bude jedině takto u mě, jako bychom byli jedno tělo. Z oné maminky jsem vymámila heslo, které jsem nechtěla nikdy zapomenout - "Vatanai".

Pak už jsem žádné nošené miminko nikde nespatřila, ale jen co jsem se dostala na skok k internetu, který pro mne tehdy nebyl žádnou samozřejmostí, heslo jsem zadala, abych se ujistila, že funguje, pro případ, že ho budu v budoucnu potřebovat.

Přišel rok 2004, v jehož polovici jsem se měla stát poprvé matkou. Už dva měsíce před porodem jsem se seznamovala s metry oné drahocenné látky. Šátek stál celý majland, dali jsme za něj přes 2000 korun. Naši rodiče šli do mdlob, ale my byli ochotni onu cenu zaplatit a tak získat i nějaké to know-how. Vůbec jsem totiž netušila, jak takový šátek přesně vypadá a jak se váže, vždyť jsem ho spatřila jen 1* a to uvázaný. Dost jsem ale ušetřili na kočárku, neinvestovali jsme do něj ani korunu (dostali jsme ho darem od rodiny krátce před porodem, nedokázali se smířit s tím, že koupi kočárku odkládáme na neurčito) .

Šátek jsem využila hned na cestě z porodnice, ale začátky vůbec nebyly jednoduché. Postupovala jsem podle návodů - krátkých popisků u černobílých fotek- přiložených k šátku. Ani jedna ze tří vyobrazených kolébek nám ne a ne sednout, miminko mi připadalo pořád divně uložené, s hlavičkou přihnutou k jedné straně, navíc snad někde pod úrovní zadečku a vyčuhující kamsi mimo mé tělo. Do dalšího typu jednoduché kolébky, kde by se toto mohlo snad vyřešit, se kluk nenechal vůbec vložit a naklubíčkovat, jak se nelibě propínal. Kolem nošení v této poloze jsem cítila opravdu spoustu nejistoty.

Jelikož jsem ale chtěla nosit, nezbylo mi, než zkusit vázat miminko na svislo. Jenže úvaz klokan (je to vlastně úvaz batoh, ale uvázaný ve předu), o kterém bylo psáno, že se používá i na "klokánkování" nedonošených dětí, mi vůbec nešel. S úvazem kapsa (kříž s kapsou venku -obrácenou variantu jsem neznala) jsem konečně dosáhla uspokojivých výsledků - synek byl v tomto úvaze nejspokojenější a já se cítila také lépe. Jenže v návodu byl doporučený věk až od 4 týdnů a klukovi bylo sotva 14 dnů!

Jako prvorodička jsem se striktně držela všemožných doporučení, ale nehodlala jsem se nošení vzdát. Tento úvaz nám sedl nejvíce, proto sem se rozhodla, plná nejistoty, doporučení ignorovat.

Neustále jsem ale pochybovala. Miminko se mi v úvaze zdávalo nějaké zhroucené, časem jsem si ale vypracovala způsob, jak kapsu dotáhnout, aby byla lepší oporou. Také si pamatuji, jak jsem jednou šla a při chůzi zavázela o nožky miminka, přišlo mi to poněkud divné a nepohodlné a až po této zkušenosti mi docvaklo, jak je opravdu důležité neustále kontrolovat podsazení nožiček (i díky tomu můj 1. šátek nevydržel dlouhá léta, prodřel se na místech, v kterých jsem neustále stahovala kapsu pod zadeček, aby držela správné podsazení- během pobytu dítěte v šátku úvaz totiž pracoval, kapsa se sunula nahoru a podsazení nedrželo).

  první pokusy se šátkem
rok 2004 - první nedokonalé pokusy o vázání

Reakce okolí na něco tak "nového", jako nošení v šátku, byly spíše pozitivní (neustále obavy okolí o dostatek vzduchu v šátku mě však provází po celou dobu nošení). Blízká rodina měla však spoustu a já ztrácela poslední zbytky jistoty, brečela jsem i sahala po kočárku, který byl lépe přijímaný, i když v něm miminko brečelo.

Syn rozhodně nebyl nějaké nenáročné spokojené miminko, naopak, velmi často jsem si s ním nevěděla rady. Vytrvale brečíval a to i v šátku, kde mě jeho pláč drásal ze všeho nejvíce a brala jsem si to dost osobně. Jako dnes si pamatuju procházku, která měla být takovou idylkou. Já, s malým v šátku, ruku v ruce s partnerem, procházíme krásnou podzimní přírodou... a on skoro celé 2 hodiny řve, přímo do mě. Byla jsem tehdy tak vzdálená mé představě matky spojené s dítětem, ze které sálá jistota, štěstí, klid.

Moc mi chyběl někdo, kdo by mě podpořil v mé víře, že nošením dítěti opravdu neublížím a řekl, že nemám miminko uvázané špatně. Co by tehdy člověk dal třeba za existenci stránek jako nosenideti.cz, jenže stejně jsem se s internetem tehdy nekamarádila.

Když byly synovi 3 měsíce, udělali jsme si výlet až do Prahy na jeden z pravidelných kurzů vázání šátku. Kurz byl, co se týká techniky vázání, pro mne velmi povrchní, ale snad to, že jsem slyšela naživo slova, která jsem si před tím mohla jen přečíst a snad to, že v Praze jsem po velmi dlouhé době potkala hned několik nosících maminek (samozřejmě to nebylo nikde jinde, než okolo Acentra), mi posílilo onu ztrácející se jistotu. Povzbudilo mě to.

Nošení jsem nevzdala, zůstala jsem věrná svým ideálům, ač střet s realitou byl pro mne opravdu těžký. Stále jsem hledala, chybovala, objevovala, se šátkem jsem se postupem času zžívala čím dál více. Ještě si pamatuju to neuvěřitelné nadšení, když jsem si sama dokázala poprvé uvázat syna na záda, ale už si nepamatuju, v čem jsem vlastně měla takový problém, vždyť je to přeci tak snadné.

 

nošení miminka v šátku
rok 2007
 

Náš nejstarší "nošenec" se už dávno nenosí a chodí po svých do základní školy. Vypadá to, že jsme naše společné začátky přežili ve zdraví.

Šátek mi umožnil zvládat ve větší pohodě další a další dítě, to už jsem šla do šátkování na jisto. Šátek se stal se mým opravdovým přítelem a nenahraditelným všestranným pomocníkem.
Šátku, mé lásce na první pohled, jsem zůstala naprosto věrná, jen ten první, prodřený už nemám a vyzkoušela jsem i šátky jiné. Zažila jsem na vlastní kůži to, co tvrdila kdysi ona maminka s šátkem, že pro miminko kočárek nepotřebuje.

Na onu maminku, co jsem před lety potkala, nikdy nezapomenu, už si dávno nepamatuju její jméno, ani její tvář, ale jsem jí moc vděčná za to, že jsem mohla nosit v šátku už své první dítě. I já jsem proto velmi ráda pomohla několika lidem s nošením v šátku a snad jim trochu usnadnila ty začátky, na které jsem já byla sama.

 

At´ mé začátky byly jakkoli těžké, myslím si, že bez šátku by to pro mne bylo vše ještě těžší.

Kosicek

nošení v šátku- kolíbka
rok 2010
nošení dětí v zimě MamaButterfly
rok 2010
nošení v šátku na zádech
rok 2011
věšení prádla s dítětem v šátku
rok 2012

 

 





Podobné články


Přidejte komentář

Buďte první, kdo okomentuje "Má nosící historie - 4"
Pole označené hvězdičkou jsou povinná. *



Recenzenti nyní nejsou ověřováni, recenze nemusí být jen od našich ověřených zákazníků.


KOŠÍK

Váš nákupní košík je prázdný.