hlasovaly 4 uživatelky

Untitled Document

Má nosící historie
příběh jedenáctý

     

Že se dají děti také nosit v šátku, jsem věděla už kdysi dlouho před otěhotněním. Tenkrát jako bezdětné bezstarostné slečně mi to ovšem nic neříkalo. Nosicí maminka byla v mých představách "trošku divná, typu hipísačka v kristuskách s omotaným hadrem nepříliš vábného vzhledu"... (nic proti kristuskám;-)) Proč nevozit mimino v pěkném designově moderním kočáru, ne?


Naživo jsem viděla miminko v šátku poprvé u kamarádovo manželky - mimochodem veteránky ND ;-) a tak nějak mně i muži zůstalo povědomí o šátkování uloženo někde "vzadu v hlavě", v tom smyslu, jako že to jde, existuje, a zase TOLIK blbě to vlastně nevypadá. Ovšem že bych tím byla nadšená, se říct nedá, vnímala jsem to přinejlepším stále jako zvláštní a stále nechápala, jestli vůbec a jaká pozitiva šátkování přináší nebo zda je to jen taková potřeba nosicí osoby "být zajímavá".V těhotenství jsme navštěvovali porodní kurz, kde paní doktorka možnost šátkování a jeho dobrý vliv v krátkosti také zmínila. Partner se nadchl pro představu, že budeme malého nosit (aspoň občas na procházky do lesa), už plánoval, jak poprosíme tu kamarádku, co nosila, ať nám půjčí šátek a naučí nás to, ovšem já jsem o tom stále přesvědčená jaksi nebyla - dodnes si lámu hlavu, proč jsem se tomu vlastně tolik bránila...? Pravděpodobně jsem byla ovlivněná obecným pohledem na věc, který se - upřímně - shoduje s mou dávnou představou šátkařky jako praštěné hipísačky.

Po narození našeho syna jsem se dlouhou dobu nedokázala sžít s tím, že krásná klidná doba těhotenství je pryč a že realita je taková, že mám doma ten uřvaný a pořád s něčím (s čím, sakra?????) nespokojený mrňavý uzlíček. Prakticky celé šestinedělí jsem probrečela s ním. První měsíc v tom kočáru aspoň spal, ale od druhého měsíce dokonce i na procházkách řval a řval a řval, dokud jsme ho z té pojízdné rakvičky nevytáhli a nenesli ho celou cestu v náručí (ještě že se narodil na konci května;-)). A tady nastal zlom:-) Dítě ví, co chce a potřebuje, jen je potřeba přestat být zabedněným a pochopit to, že.


    Dva měsíce po porodu jsme se domluvili se Simonou (= výše zmiňovanou veteránkou ND, tímto jí děkuji!) na konzultaci a praktické ukázce a už to jelo. Půjčila nám tenkrát žlutý Hoppediz. Při navazování se to Ráďovi tedy dvakrát nelíbilo ("máma nervózní, spocená, co to s ním provádí, on chce spát, máma nedá pokoj, ale vypadá to, že je O D H O D L A N Á, že se nevzdá, konečně POCHOPILA, v čem to nošení vězí!!"), jak jsem ale měla jakž takž uvázaný dvojitý kříž s kapsou (na kolíbku už byl Ráďa podle Simony velký, tak jsem se jí ani neučila) a začala jsem se hýbat, bylo ticho, klídeček, miminko si spokojeně spinkalo a já si připadala jak v pohádce :-) Dodnes si nadávám, že jsem byla tak hloupá a nešla za Simonou ještě jako těhotná. Mohla jsem ušetřit dva měsíce stresu a pláče nám oběma.


    Krátce před Ráďovo narozením jsme koupili byt a ihned po porodu na něm muž začal pracovat a rekonstruovat. Takže jsem byla prakticky na všechno sama. Dítě, domácnost, pes... Díky šátku jsem začala zase fungovat. Po pár týdnech domácího nošení a další jedné nebo dvou konzultací u Simony jsem se odvážila vyjít i ven na veřejnost. Teď už jsem s nošením nedokázala přestat, bylo to tak nádherné mít u sebe to spokojené miminko :-) Pořídili jsme si první vlastní šátek - Didymos Iris, brzy po něm následoval ještě "náhradní" Hoppediz Panama.

V té době už jsem díkybohu byla tak vyrovnaná a odhodlaná NOSIT, že mi dokonce ani udivené a často nesouhlasné pohledy či dotazy příbuzných i kolemjdoucích nemohly ublížit - s úsměvem jsem odpovídala, že "ano, dýchá, nemůže se udusit", "ano, mám tam miminko, né pejska", "ano, je to příjemné nám oběma", "ne, nebojím se, že si ho rozmazlím". Protože muž odjížděl
v 7 ráno do práce a vracel se v 11 v noci z bytu, neměla jsem k dispozici ani auto a veškeré nákupy musela obstarávat sama. Ještě že jsem měla ten kočár ;-) Dítě v šátku, nákup v kočáru, hurá :-) A poněvadž jsme se stali nosícími rodiči na plný úvazek a před necelým rokem jsme dokončili rekonstrukci bytu (na nákupy už zase jezdí muž), ten můj vysněný moderní kočárek jsme prodali. Už ho nebudeme potřebovat. Ani pro dalšího nošenečka ;-)

 

 

nosící příběh 1

   
Miri

nošení dětí na svatbě

Série článků Má nosící historie vzešla ze soutěže, která už je ukončená. Pokud nám ale chcete vůj příběh napsat, pošlete ho s několika fotografiemi na náš email info@nosenideti.cz. Rádi ho zveřejníme!

Zkušenosti a zážitky - 06.03.2013 - Věra Kalousková